Bez dechu?!

01.02.2018

Bez dechu?!

Dýchání. Snadné jak facka. Jde to samo. I když spím. Dokonce i když jím. Nic na tom není, vždyť to zvládnou i malé děti, že? I ty, co jim není ještě ani celá minuta. Tak co s tím pořád kdo má?

Všimli jste si, kolik pokynů k dýchání jste už v životě dostali?

Začalo to už ve školce na procházce: "Dýchejte zhluboka!" Říkala jsem si, no, je to dospělá paní učitelka, ta ví, co říká. A tak jsem se snažila dýchat zhluboka. A jak mi to krásně šlo! Vdechovala jsem vůni lesa i pražský smog.

Další dýchací pokyny přišly na hodinách tělocviku. Nádech a výdech, upažit, připažit. To ještě šlo. Pak došlo na dlouhé běhy. Tehdy jsem začala zjišťovat, že s mým dechem něco není v pořádku. Po nějaké době běhání dokolečka po škvárovém oválu mě opouštěl nejen rozum ale i dech a v boku píchalo. To máš z toho, že špatně dýcháš - vyslechla jsem. Prý mám dýchat pravidelně. Bohužel už nenásledovala další instrukce. Tak jsem dýchala pravidelně. I když jsem byla přesvědčená, že tak dýchám odjakživa. Hezky jsem střídala nádech a výdech. Ale výkonnost na oválu to nezlepšilo.

V dalších letech jsem se dozvídala další zajímavé pokyny. Dýchej nosem, pusou, do břicha (to mi v hodině přírodovědy neříkali, že plíce jsou v břiše...), dýchej do zad, do boku, do jedné nohy, do druhé nohy...

Jak to tedy s tím dýcháním je? Jak to, že to vlastně neumíme a většina populace je nedokysličená? Když se to člověk snaží napravit hlubokým dýcháním, za chvíli to s ním sekne. Sice se stane hitem plováren a přeborníkem v nafukování kruhů a lehátek, ale tma před očima a mdloby o lepším dechu moc nesvědčí.

O dýchání do břicha slýchám nejčastěji - především na různých cvičeních, třeba na hodinách jógy. Ale co to je? To mám chodit a nafukovat břicho jako balón, až mi praskne guma u tepláků? Já chci vypadat hezky a ne jako hruška s povolenými břišními svaly.

Začala jsem se po tom pídit. Dámy dříve dýchaly tam, kam jim korzet dovolil - do horní části hrudníku, pod klíční kosti. Ňadradmoucí dech vypadá líp než funění do pupíku, ale stejně to je divné. Navíc to namáhá svaly nahoře a bolí z toho hlava....

Postupně jsem se dopátrala toho, že v této oblasti panuje ukázkové babylonské zmatení jazyků. Že když dva říkají totéž, nemusí to být totéž a že když dva myslí totéž, mohou říkat různé věci. Odborníci dechem do břicha zkoušeli přiblížit ramenydýchající populaci, že se mají nadechovat víc dolů. Roztahovat žebra. A především - zapojit bránici.

Bránice je klíčová.  Pěvec se o ní opírá při zpěvu, vzpěrač při vzpírání. Bránice nám funguje jako píst. Při výdechu vytlačuje vzduch, stahuje pas, zkrášluje a ozdravuje. A omlazuje. Proto na kurzech dýcháme. Trénujeme. Aby už samotné dýchání během všedního dne pracovalo v náš prospěch.

Výdech bránicí je o maličko delší než nádech, při kterém roztahujeme hrudník do šířky (ženy spíše nahoře, aby jim zůstal pas, muži celý). Je to prosté.

Není to krása? Nadechněte se!