Dobrou noc a sladké sny

05.02.2018

Kdyby se mne dnes někdo zeptal, co je má nejoblíbenější činnost, bez zaváhání bych řekla: spaní.

Před dvaceti lety bych nic takového samozřejmě nepřiznala. Oháněla bych se tancem a flámováním. Četbou. Kamarády. A nepochybně sexem, možná že dokonce v první řadě.

Doby, kdy člověk mohl šest dní v týdnu prokalit a pak jeden celý den spát a byl fit, se plíživě změnily na dobu, kdy si člověk jeden den v týdnu nejde lehnout spořádaně v devět, ale furiantsky si čte až do půl jedenácté, následkem čehož se ještě šestý den potácí jako mátoha.

Jsem sova. Tedy byla jsem. Nadšeně jsem tvořila a pracovala třeba do tří ráno a druhý den vesele fungovala. Nyní nejsem ani sova, ani skřivan. Je ze mne normální jezevec, který by nejraději ulehl v říjnu a do března za mnou nechoďte.

Někdo sní v noci, já přes den. O spánku. O tom, že si lehnu a budu spát do úplného odpočinutí. A o tom, že se nepřespím do mrákotného neprobuditelného stavu, ze kterého bolí hlava, ale že se probudím svěží a čiperná.

Mám za sebou několik let přerušovaného spánku. Kojení, noční děsy, čúrání, horečky, blinkání, přebalování i dětské nohy na obličeji, ukradená peřina. Možná, že kdybych tenkrát následovala příkladu Farleyho Mowata, (který studoval vlky a napsal o tom krásnou knížku) přizpůsobila se a po každém probuzení se jako šelma párkrát zatočila v noře dokolečka a znovu ulehla, bylo by mi lépe. (F. Mowat to opravdu dělal, v divočině, ale doma mu to zatrhla žena.)

Poté následovaly roky nočních můr. Na vlastní tělo jsem vyzkoušela, co s člověkem udělají (umělé) hormony. Spala jsem v kuse a relativně dlouho, ale ráno jsem si připadala, jako kdybych složila dvacet metráků uhlí. Hluboké knihy jsem vyměnila za humoristické, dramata za sitkomy. Každou noc jsem byla hlavní hrdinkou vlastního thrilleru, na cizí již nebyla síla.

I toto období pominulo. A začaly mne bolet záda. Ráno. Z postele. Je to vůbec možné?! Copak to už nejde jinak? Chci se vyspat!!!

Jak tedy spát?

Na břiše, na boku v klubíčku, ve stabilizační poloze, na zádech (proboha, jen to ne, to pak chrápu!).

Vyzkoušela jsem všechno a pro sebe našla řešení (snad ne "konečné").

Spánek na břiše. Na chvilku možná, občas je fajn se rozplácnout jako žába, ale jakmile člověk pokrčí nohy, tělo se kroutí, vše se lisuje, prsa i obličej se rozplácnou a ráno se už pro zatuhlou šíji ani neohlédne.

Spánek na boku. Takový standart. Tedy...spánek na pravém boku. Na levém bychom si leželi na srdci. Bolí kyčle...šup s polštářkem mezi kolena. Břicho si úhledně lehá na postel vedle nás. Ráno je na půlce obličeje obtisk polštáře, ramena různě vysoko, na krku a v dekoltu se tvoří hluboké varhánky. A na jedné tváři nosoústní rýha jako fík. Také je to poloha hlubokého spánku. Snadno se v ní prospíme do přespání, takže probuzení ve správný okamžik nehrozí.

Poloha na zádech. Poloha chrápajícího muže. Poloha upíra v rakvi. Poloha relaxační. Poloha mrtvoly. Tu jsem si nakonec zamilovala. Nic se nemačká, krev i míza volně proudí. Nic, co mám mít uvnitř, si nelehá vedle mne. A budím se v ten správný čas. Ale chce to vědomou práci. Najít ten správný polštářek akorát tak pod krk, aby nepředkláněl hlavu (to se to pak chrápe, jak když pilou řeže) a přitom byl pohodlný a hlavu pěkně ze stran podpíral. Zvyknout si na to spát v nechráněné rozpláclé poloze na zádech a ne bezpečně v klubíčku. A nevyčítat si, že si občas s chutí lehnu i do toho klubíčka. Na druhou stranu, tyhle pokusy mne baví!

Tak šup šup, vykoupat, vyčůrat a spát! Než zazvoní budík.