Kam se zase cpeš?!

16.05.2018

Je v lidské přirozenosti... tedy alespoň části z nás, vše hezky systematizovat a škatulkovat. Vše hezky popsat a zařadit. Řády, podřády, čeledi, třídy, druhy...

I sebe. Homo sapiens sapiens nám už nestačí. Někdo třídí podle ras, někdo podle barvy pleti, někdo podle víry. I přes mnohé zkušenosti s tím, k čemu to vede, jsme toho ještě nenechali. Také jsme tříděni podle IQ (obvykle jen logicko-matematické), jednodušeji řečeno (a vnímáno) na chytré a blbé, nebo podle schopnosti naučit se řešit nějaký typ testů (co bychom si počali bez Cermatu).

Stejně ale cítíme, jak je to nedostatečné. Jak hodnotit schopnost vcítění? Kde otestujeme smysl pro humor? Jak vnímáme tvořivost či smysl pro pořádek?

My ale chceme být zaškatulkováni. I já. Ve škole jsem se otestovala na sangvinika. A hned jsem se cítila líp, že někam patřím. Pak jsem se na několik let uspokojivě (?) zaškatulkovala jako matka (znáte to, marmelády, vyzvedávání u školy, batoh, žádné soukromí na záchodě a kapsy plné kamínků, klasíců a šišek) a manželka (pere, žehlí, necourá se venku po večerech sama).

Toho, že chceme někam patřit využívají marketéři. Takže nám sugerují, že když budeme pít ten konkrétní přeslazený hnědý odrezovač, budeme součástí té bezva veselé party, nebo když budeme vdechovat dehtové spáleniny určité značky, budeme rázem drsně sexy. Jen ta maminka, která kupuje toato, je ta správná. A týká se to i značek oblečení, bot, doplňků... prostě správně odhadli, že na vyplňování IQ testů se tolik nevydělává (jinak už bychom je asi vyplňovali jako běžnou součást dne).

A tak kupujeme tu tohle a pak zas tamto. A pak se doma divíme, proč to vlastně nenosíme, nepoužíváme?

A protože se v tom nakonec plácáme hledáme pomoc v radách a doporučeních. "Žena má být ženou a nosit sukně", četla jsem si rozvalená v džínách na gauči a cítila se jako mužatka.

Spásné (?!) typologie

Psychologické, barevnostní, stylové... je jich spousta, jsou různě kvalitní, (a taky se na nich skvěle vydělává). Zblblí marketingem a snahou narvat se do nějaké škatulky bez ohledu na vlastní přirozenost, se jich chytáme jako tounoucí stébla.

Po seznámení s typologiemi v rámci hodin psychologie na škole a  s barevnostní typologií před více než čtvrt stoletím jsem ostatní snahy o "nezbytné" zařazení kamkoliv, například mezi hrušky, jablka či přesýpací hodiny, docela ignorovala.

Pak přišla typologie podle Táni Havlíčkové. Ta se na to vrhla přes hadry. Vrhla jsem se na to tedy taky. Bylo to v době, kdy jsem přemýšlela, proč se v některém (vlastnoručně!) ušitém oblečení necítím dobře, i když mi velikostně i barevně sedí. Osm typů, čtyři jinové, čtyři jangové. Sporťačka, romantička, ležérka, elegantní, rebelka, okázalka, hvězda a avantgarda. Kam patřím já? Postupně jsem vyloučila všechny styly. A nebyla jsem jediná. Zmatek v hlavě. Nakonec jsem pochopila, že to, co zavrhneme hned na počátku, je často to naše. A že často zkoušíme být něco jiného. Nebo prostě jen na chvíli potřebujeme být. Já odmítla sporťačku. Tak jak ji Táňa ukazovala. Nejsem žádná holka v kšiltovce, čím víc pruhů, tím víc Adidas, běhám jen na autobus a nesportuji. Sport mne prostě nebaví ani sledovat ani dělat. Ale kecky, džíny a triko, to je moje. Jsem ukecaná, ráda dělám věci rychle. Po tápání a návštěvě u Blanky Winterové se to nakonec hezky usadilo.

Pochopila jsem, že skvělé myšlenky se jen obtížně předávají. Už samotným formováním myšlenky do slov se toho mnoho ztratí. A každý posluchač si pak do těch slov promítá to své.

Ale co bylo nejlepší, poznala jsem spoustu skvělých žen.

Přirozeně pak vyplynulo setkání a seznámení s Xanou Bati a další skupinou fajn žen. Ač nerada sportuji, ráda něco dělám, nejlépe s nějakou partou. Tančím. Jezdím na koloběžce. A léta jsem chodila cvičit (power jógu, ballantes, pilates a spoustu dalšího (hlavně mi neříkejte, že to je sport, nebo toho ihned nechám :-)). Koncepce Xany Bati do toho hezky zapadla. A už v tom frčím.

Teď studuji další typologii. Eniomatrix. Mnohovrstevná záležitost. Občas v tom tápu jak v londýnské mlze (zas to předávání myšlenek), ale dávám tomu čas a nakonec mi to hezky zapadá.

Proč tloustneme, když se cpeme nejen jídlem, ale také někam, kde to není naše?

Nebo proč hubneme?

Takže sama sobě občas musím říci: "Kam se zase cpeš?!"