Kdy?... Teď!

12.04.2018

S některými věcmi čekáme na ten pravý okamžik. Až bude ta správná chvíle. Ideální podmínky. Šetříme si nové drahé šaty na speciální událost, delikatesní laskominu na slavnostní sešlost a minisukně na nové nohy.

Ale upřímně, ruku na srdce, jak to vypadá ve skutečnosti? Šaty smutně visí ve skříni, protože v divadle jsem byla naposledy před dvěma lety. Pamlsky jsem nakonec vyhodila, protože jsme se s kamarády scházeli pořád jen tak neformálně na kus řeči a neustále odkládaná lahůdka na zvláštní událost se nakonec zkazila. Nové nohy jsou stále v nedohlednu, takže se dál pěchuji do neforemných džín, či se na schodech snažím nepřizabít ve stylové maxisukni (přitom na fotkách bloggerek vypadá maxisukně vždycky tak fantasticky).

A dost, od teď jedu v módu: "Teď je ta pravá chvíle". A především: "Osobní výzva".

Osobní výzva, to je můj soukromý název pro věci, ze kterých mám největší obavy, když se do nich po hlavě vrhnu dříve, než stihne rozum argumentovat, a ze kterých mám v životě největší radost. Můj způsob postavení se strachu. (Navíc si poslední dobou všímám, že výzvami všeho druhu se to kolem jen hemží, takže jsem se zase náhodou stala IN.)

Už to totiž bude jen horší! Prostě, lepší už to nebude, tak na co čekat?

Když si to takhle přiznám, je mi vlastně líp. Jsem totiž - překvapivě - optimistka!

Ano, nemám nohy jako v šestnácti, ale taky ne jako v osmdesáti, takže sem s mini! Miluji barvy, tak je nosím, a co je komu do toho, že na ulici v zástupu tmavých postav zářím do dáli. Nejsem ideálně štíhlá? Nebudu přece kvůli tomu nosit pytel. S mým apetýtem mohu být snadno mnohem tlustší, takže sem s těmi úzkými šaty, dekoltem a rafinovanými prostřihy. Protože na co čekat?

Až mi bude devadesát? Až se to bude hodit? Až budu v hrobě?

"Tak se někdy ptám, na co vlastně pořád čekáme." -- "Až bude příliš pozdě, madame." Alessandro Baricco, Oceán Moře

"Osobní výzva" je skvělá věc a netýká se jen módy. Znamená to říci ano dřív, než se rozum vytasí s devadesáti osmi argumenty proč ne. Nechcete tu knihu o panenkách napsat vy? ANO! Nechceš taky jezdit na koni? ANO! Nechceš si zkusit snowboard? ANO! Toužíš se naučit hrát na kytaru? ANO! Je příležitost zkusit francouzštinu? ANO! Chceš dělat trenérku KXB? ANO!

Ani jedno z rozhodnutí mi nepřineslo smutek.

Stres, strach a napětí ano (a taky boule, mozoly, špínu i trému). Také však radost a naplnění, růst a svobodu.

Čeho se v životě bojíme nejvíc, a vlastně po tom nejvíc toužíme, do toho je třeba se vrhnout. Hned. Nečekat až bude ta pravá chvíle. Zítra, až děti odrostou, až budu v důchodu. Teď! Co když mne za pět minut přejede auto?

Potěšení nečeká naservírované na stříbrném podnose, ale je třeba skočit za ním ... do kopřiv.

HOP!