Meleme meleme .... sebe

Představte si mlýn. Tu budovu. A běžte se podívat dovnitř. Tam uvidíte mechaniku tohoto stroje. A také mlýnské kameny. Obvykle jsou zakryté, aby se nepozorným přiblížením nikomu nic nestalo. Ostatně, kdo by taky chtěl strkat prsty mezi ně naschvál, že?

A odpověď vás možná zaskočí. Kde kdo. Ani to neví. Je tak naučený. Odkoukal to doma a teď už nad tím vůbec nepřemýšlí. Maminka byla hysterka a laskavý tatínek se snažil vyhovět a mírnit výstupy, aby byl doma klid. Tatínek byl cholerik a maminka dělala nárazník mezi ním a okolím, aby zachovala vlídnou atmosféru. Nebo prostě tak nějak. Dostaďte tam koho chcete - tetičky, babičky, tchány a neschopnost otevřeně spolu mluvit.

Když pak tyto děti vyrostou, ani nad tím nepřemýšlejí. Jejich partner se například nesnáší s rodiči (a je jedno zda s vlastními či tchánem a tchýní) a toto vyrostlé dítě okamžitě naskočí mezi ně, jako tlumič. Jak to viděl doma. V domnění, že bude takto zachován mír.

Ale bude? Kdepak. Bude dusno. Napětí. Nesnesitelno. Bude to plíživé a rozleze se do všech koutů jako smrad. Milému nárazníku bude těsno. Úzko. Nemocno. Bude poslouchat stížnosti z obou stran. Bude obě strany omlouvat. Bude pro obě strany za blbce. Bude mezi mlýnskými kameny.

Nelezte mezi mlýnské kameny! Je to nebezpečné! A není to vaše věc. A není to vaše povinnost. Zešedivíte, zestárnete a zcvrknete se pod tím tlakem. A nepomůže vám ani hmatová myokorekce.

Nechte je raději třít se o sebe. Bude to možná chvilku jiskřit, bude hluk. Bude vám z toho běhat mráz po zádech a trnout zuby. Ale obrousí se. A srovnají. Ostatně, vždyť jsou dospělí.