Poslouchám své tělo

Poslouchám své tělo. Jdu do sebe. Naciťuji se. Vnímám své tělo. Poslouchám jeho signály. Jsem v souladu se svým cyklem... Prostě už jsem hotová vědma, co vám budu povídat.

Proto i tehdy, jak mi nebylo moc dobře, poslechla jsem signály svého těla, které mi říkaly: "Plácni sebou do postele, lež, (čti si, dej si něco dobrého...mám velmi laskavé tělo) a nechoď zas trdlovat."

Chodím totiž tančit. Jednou týdně večer mám svou hodinu radosti a juchání. Tentokrát jsem ale opravdu vynechala. Nebylo mi hej, a tak jsem se rozhodla dát si pauzu. Jen zajedu pro menší děti na skauta (byl listopad, tma jak v ranci, tak aby se někde nemotaly samy po tmě.)

Dnes budu odpočívat.

Omluvila jsem se kamarádce, ať jede tančit sama a vyrazila pro děti. Své i dalších dvou rodin. Poslední obrubník na silnici mne nějak magicky přitáhnul a vzala jsem ho předním kolem. Po dalších 50 metrech se ukázalo, že jsem si sloupla gumu z kola, a to se vyfukuje. Byla jsem právě na cestě mezi polem a lesíkem, v zatáčce, kterou projede jen jeden autobus a ostatní v opačném směru musí čekat. Tak jsem na to šlápla a popojela ještě půl kilometru na rovnější a trochu přehlednější místo. A začala zjišťovat stav. Kolo v háji. Telefon doma. Děti čekají u klubovny. Ke klubovně je to polem lesem hájem asi 2 km. Domů jakbysmet. Je kolem nuly. Mám jen mikinu.

Ok, vyměním kolo. Není to poprvé. Vytahuji trojúhelník. Pokouším se povolit šrouby utažené pneumatickým šroubovákem v autorservisu tak, že hopsám celou vahou těla na tyči s imbusem. Pochvaluji si, že jsem nedržela dietu, každé kilo se hodí. Chystám hever, čtu návod a jdu sundat rezervu. Rezerva je vzadu pod autem. Po několika minutách šroubování zjišťuji, že povolit zarezlý šroub je nad mé síly. Šeroslepá kamarádka mne cestou na tancování minula, ani mne nepoznala (navzdory velkému červenému a pomalovanému autu přes půl silnice). V protisměru se dělá kolona. Děti čekají už 20 minut.

Využívám hustého provozu, opouštím blikající auto a vrhám se k prvnímu vozu v protisměru a nastupuji. Od volantu na mne hledí překvapený muž. Mluví pouze anglicky. Plná adrenalinu mu vydávám povel v nějakém neznámém jazyce. Je tak překvapený, že poslechne a hodí mne kousek směrem k domovu, tam na povel "STOP!" zastavuje, ještě překvapenější, a já prchám domů. Za deset minut jsem doma. Manžel, který výjimečně přijel domů z druhé strany, klidně večeří. Vřítím se domů rozcuchaná, umazaná, s divokým výrazem ve tváři a hledám telefon. Udiveně na mne hledí. Na telefonu asi stotisíc nepřijatých hovorů a zpráv. Volám sousedům, vyzvedávají děti. Muž jede se mnou k autu.

Ukazuje se, že ani on s rezervou nehne. Ale snaží se. A má takovou sílu, že urve celý šroub od podvozku. Ale rezerva drží. Zkoušíme na auto dát jeho rezervu. Po dalších 15 minutách se ukazuje, že kolo sedí, ale nesedí otvory na šrouby.

Mezitím se rozhlížím, abych zjistila, kolik aut už jsme na této silničce dokázali shromáždit a zírám.... Kousek za námi se jedno auto na úzké silnici pokusilo obrátit a zapadlo zadkem do příkopu. Už si připadám jako v grotesce. Auto přední polovinou zablokovalo víc než půlku vozovky. Tvoří se další kolona, tentokrát z druhé strany. Z jedné strany přijíždí autobus, z druhé taky ... a z auta vystupuje ... náš nejstarší syn! Vezl ho domů kamarád, viděli nás, což je navedlo k tomu podivnému manévru.

Je to jasný! Zítra bude v novinách, že naše rodina způsobila dopravní kolaps na jihovýchodě Prahy.

Zatímco muž řeší mé auto, běžím k synovi a s ním pomáháme nezkušenému mladému řidiči auto rozhoupat a dostat z příkopu na silnici, aniž by nás zajel. Povedlo se na poslední chvíli. Autobusy jsou tu!

Usedáme co nejrychleji do aut, než nás začnou lynčovat, a odjíždíme. Mé auto jede po ráfku. Je to poetické...do tmavé noci poletují zářivé jiskry, jak se kov tře o kamení.

Vracíme se domů. Je pozdě. Jsem vyčerpaná, prochladlá a není mi dobře. Ale miluji svého manžela, který bez dotazů vyrazil na pomoc a ani jednou neřekl: "Co jsi zas dělala?!"

Prostě je skvělé poslechnout své tělo...A dát si na chvilku voraz!