Šminky v kruhu
Kdo mne dnes potká, na 99% uvidí nenalíčenou ženu s očima jak dvě dírky do sněhu. Prostě se nemaluji. A není to z nějakého přesvědčení o přirozené kráse, strachu z dekorativní kosmetiky či neschopnosti. Přátelé, proč bychom si to nepřiznali, pravou příčinou je pohodlnost (což je takové hezčí označení lenosti).
V pubertě jsem se začala malovat hned, jak to pro okolí začalo být snesitelné. (A hned jak jsem si dovolila loupit máminy šminky). Dodnes si pamatuji radost, když jsem objevila tubu Dermacolu, bez ohledu na odstín si tím naštukovala obličej, černou tužkou obtáhla oči a obočí (vypadala jsem jak "havyř po šichtě"), přidala rtěnku a řasenku a připadala si jako největší kráska pod sluncem. Dnes si myslím, že kluci se tehdy se mnou bavili jen pro to, jelikož tušili, že pod silnou vrstvou výmalby se skrývá docela pohledná holka.
Časem se to docela uklidnilo, přestala jsem vypadat jako pocta Picassovi, ale líčila jsem se se dál.
Občas si říkám, jak je to od nás žen nefér. Kluk se seznámí s krásnou, dobře tvarovanou holkou a ona večer veškeré své vnady pověsí na kličku u okna a svou oslnivou krásu spláchne do umyvadla.
S líčením jsem přestala až v době, kdy na mě ukládání malých dětí působilo lépe než rohypnol a toužebnou metou večerní hygieny se stalo vyčištění zubů. Po několika ránech s pandou v zrcadle jsem šminky opustila. A řeknu vám, je to pohoda, nemusím se odličovat a ráno vypadám dost podobně jako přes den i večer.
Děti rostou, chodí spát pomalu později než já, a tak si opět občas nějaké malovátko zakoupím. Tu a tam vyrážíme s mužem do společnosti, tak se chci vyfiknout. Manžel mi dokonce řekl, jak pozná, že jsem namalovaná. Prý mám oči!
Začíná se to ale komplikovat. Když jsem nedávno nahlédla do taštičky se šminkami, ležela na dně jen ulomená červená konturka na rty a stoletý špaček tužky na oči. Nezbylo mi, než se místo mejkapu vybaňkovat, poblahopřát si k nákupu nové řasenky, ořezat ty ubohé tužky, co to šlo a .... od dcerky si půjčit (původně mou) rtěnku.
Kruh se uzavřel.