Tělo jako orchestr

06.03.2018

Je zajímavé, jak sami sebe vnímáme. Jaké chyby na sobě vidíme.

Často se tolik zaměříme na nějakou drobnost - vrásku na čele, nosoústní rýhu, ochablé bříško, že už se ani nevidíme jako celek. Někdo se tak moc soustředí na nosoústní rýhu, že si ani nevšimne, že má vysušenou pergamenovou pleť plnou vrásek jak protkanou pavučinkami, takže okolí nějakou nosoústní rýhu ani nezaregistruje. Jiný řeší vrásku mezi obočím a nevšímá si hrbu za krkem. Někdo vidí jen své břicho, ale nevidí celkový postoj těla a bolest zad bere jako daň věku.

Jsme zvyklí pracovat lokálně. Bolí nás ucho, jdeme na ušní. Máme ochablé břicho, pracujeme na pekáči buchet (v posilovně, i když bychom radši u trouby). Máme rýhy a vrásky, hurá na plastiku.

Ale tělo je jako orchestr. Musí být sladěný celý, jinak je to k nevydržení. Všichni muzikanti musí mít energii. Potřebují jíst a spát. Nepomůže disharmonie řešit výměnou nástrojů či jednotlivých unavených hudebníků, když nemají šanci si odpočinout a navíc, když nám správně nepracuje dirigent. Potíže budou pryč jen na chvíli a brzy se objeví znovu a ještě větší.

Aby dirigent vedl orchestr dobře, musí mít ty správné noty a hudebníkům důvěřovat a podporovat je, orchestr musí být sladěný a všichni dobře vyživení.

Stejně tak i naše tělo. Potřebuje správné informace i výživu do všech částí, do všech buněk. Když to někde drhne, brzy se to projeví.

Tělo je jako potrubí. V harmonickém těle vše sviští, nic nepřekáží. V těle s deformacemi je to potrubí ale zohýbané a přelámané. Někde se to městná, někam to ani nedoteče.

Navíc nám začíná selhávat dirigent. Přestává orchestru věřit. Začíná ho nenávidět. Bojuje s ním.

A jak se to projevuje na našem těle?

Dělají se nám různé boule a záhyby. Ledacos nás bolí. Zebou nás nohy. Máme krátký krk a žádný pas. Nesnášíme pohled na své tělo a nechceme se fotit. Připadáme si tlustí a oškliví. A co myslíte, může tělo-orchestr, podávat ty nejlepší výkony, když ho dirigent-naše myšlenky, nenávidí a nevěří mu?

Teprve když se začneme rovnat, a dopřejeme výživu i tomu poslednímu hráči na triangl, teprve když dirigent bude hráče podporovat a fandit jim, může přijít změna.

A je jedno, hrají-li Beethovena nebo metal.

Nebudeme dělat věci, protože musíme s něčím bojovat (zdravotními neduhy, nadváhou) a pak tu frustraci z válečného vypětí kompenzovat zajídáním a opět se trápit vlastním selháním. Budeme jíst dobře automaticky, protože víme, že je nám po tom fajn, budeme se hýbat, protože cítíme radost z pohybu a to, jak dobře nám to dělá.

Mějme se opravdu rádi. Zasloužíme si to. Je to první krok na cestě ke kráse. Kráse těla i duše.

Tak ať nám to ladí!