Chtěla bych, ale nemůžu!

Dnes ráno jsem si udělala velikou radost. Odložila jsem čekající práci, během půl hodiny jsem umyla okna v kuchyni a zkontrolovala ptačí samolepky. Vše je v pořádku, ptáci okna uvidí. Takže teď mohu vzhlédnout od počítače a potěšit se krásným výhledem na sluncem ozářené svěže zelené lístky vrby a planou třešeň v plném květu. A opět si uvědomuji vděk za náš nerozum, že jsme na malý pozemek kolem domu nasázeli spoustu velkých stromů, zcela v rozporu s obecnými doporučeními. Díky tomu nemám většinou o Velikonocích potřebu nic zdobit. Kvetoucí a rašící stromy, keře a květiny jsou nejkrásnější dekorací, kterou znám. A mnohdy navíc jedlou, což je pro mne, mlsnou hubu, velmi podstatný bonus.

O tom jsem ale vlastně psát nechtěla. Chtěla jsem psát o frustrujícím pocitu "chtěla bych a nemůžu". Taky ho znáte?

Je to pocit, který bych označila jako opak nudy. Nuda je v podstatě zdravá, nutí člověka, je-li jí ponechán napospas, aktivovat a nastartovat tvořivost. Pocit "chtěla bych a nemůžu" je paralyzující. Je to pocit, že nám ujíždí vlak, nestíháme, nezažíváme to, co bychom chtěli/měli (obvykle jako ostatní). Navíc je to pocit, kterým my, jako rodiče často pěkně zatížíme vlastní děti. Moc bychom se chtěli něčemu věnovat: hře na kytaru, tai-či, plavání, jazykům...ale už to nestíháme. Chtěli bychom na kurz, ale již máme domluvenou návštěvu a současně nedaleko probíhá akce, která je moc zajímavá. Někdy to přeneseme na děti, a ty pak musí navštěvovat kroužky, které připadají zajímavé nám. (Takže než své dítě někam přihlásíte, zamyslete se raději, zda se vlastně nemáte přihlásit vy sami).

S internetem, facebookem apod. tento pocit krásně graduje. Každý den na nás vyskakují desítky velmi zajímavých událostí a na nás padá úzkost, že to všechno nemůžeme zaboha stihnout. Navíc máme pocit, že ostatní to zvládají a zažívají všechny ty zajímavé věci, takže jsme vlastně úplně nemožní a neschopní.

Během posledního měsíce jsem měla rušné víkendy. Víkend se cvičením pro ženy, kde jsem vedla jednu hodinu KXB, organizovala jsem víkendový kurz šití panenek, který dopadl moc dobře, absolvovala jsem tradiční jarní sobotní výlet na kopec Žebrák, návštěvu u milé švagrové a její rodiny, ples Pravého domácího časopisu a sázení stromků. Díky tomu měsíc utekl jako voda a současně mám pocit, že byl nesmírně dlouhý.

Vypadá to úžasně, že? Ale i přes takové pěkné věci se dostavil pocit "chtěla bych a nemůžu". Když jsem vedla panenkový kurz, bylo mi v jednom okamžiku líto, že nemohu lítat s dětmi venku, když je tak krásně. Když jsem byla u své skvělé švagrové, litovala jsem, že prošvihnu pěkné akce v Toulcáku atd. Nelitovala jsem toho, kde jsem, ale toho, že nemohu být současně i jinde.

Nakonec jsme naplánovali rodinný výlet, který dětem už tři roky slibujeme. A jen co jsme to vše nachystali, ozvala se známá, že pořádá sraz (s lidmi, které bych moc ráda viděla), přesně v termínu našeho výletu.

A v tom okamžiku jsem si to uvědomila.

Prostě na to všechno koukám špatně. Jakápak lítost. Vděk! Je přece skvělé, že bych chtěla a nemůžu. Je naprosto normální, že se v jeden termín koná i pět skvělých akcí. Čím víc se budu rozhlížet, tím víc jich uvidím. Že nemohu být všude a je to v pořádku. A především nemusím. Jsem vděčná, že si mohu vybírat, co podniknu. Že ty možnosti jsou. Že si mohu vybrat divadlo, kino nebo knížku místo plesu. Že mohu rýt na zahrádce, i když se právě koná úžasná výstava. Že mohu jet na návštěvu k příbuzným, vidět je a pořádně je obejmout.

Lítost si nechám na ty okamžiky, kdy jedinou alternativou k povalování u televize bude povalování u televize. Pokud si to tedy právě nevyberu jako svou činnost pro radost. Protože i povalování u televize je někdy paráda.