Zjednodušuji

Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?

Tato ironická otázka mne napadá často. Ve styku s legislativou, úřady a institucemi především (na druhou stranu musím podotknout, že jsem se už 20 let nesetkala s nepříjemným úředníkem).

Současně jsem si vždy zoufala nad svou netrpělivostí a hledajíc zkratky, opovrhovala jsem sebou.

• Obdivovala jsem svou kamarádku, která dokázala přesně dodržet návody a vytvořit deset stejných exemplářů (čehokoliv).
  
• Nechápala jsem jinou, která každý rok několik kilo rybízu trpělivě pasírovala lžičkou přes síto, aby udělala rodině marmeládu.
  
• Cítila jsem se mizerně, že nedokážu několik hodin s radostí vařit rafinovaná jídla a obdivovat delikátní francouzskou kuchyni.
  
• Připadala jsem si jako bordelář, že nedokáži žít v prostoru okrášleném dekoracemi.
• Nechápala jsem ženské kruhy, rituály a napojení na matku Zemi.
• Myslela jsem si, že jsem žena na nic, když ve mne cizí "haranti" nevzbuzují žádné nadšení a každá ženská, která se nadšeně vrhala na mé děti, aby je poňuchňala, mi byla krajně podezřelá.
  

Odjakživa totiž návody projdu a pak si vymyslím vlastní postup. Bez pomoci kuchyňského robota bych nedělala ani marmeládu ani kynuté buchty. Nejraději mám jídla jednoduchá a z minima surovin typu: pleskni to na pánev, osol a dost. Dekorace nemám, protože buď jsem z nich nesvá a obcházím je opatrně tak dlouho, až pro vrstvu prachu nejsou vidět, nebo je v zápalu života založím nějakými věcmi, které si tam nutně potřebuji odložit a je po dekorativním zátiší. Ezoterické věci mne zajímají, ale vždy si připadám lépe jako nezúčastněný pozorovatel. Děti mám ráda jako parťáky do hry, ráda s nimi blbnu, a nikoliv jako objekt hýčkání.

Měla jsem pocit, že to všechno bych měla dělat. Pečovat, starat se, péct, vyvařovat, meditovat, léčit.

Zcela jsem pomíjela věci, které jsou pro mne snadné a samozřejmé: řízení (libovolného) auta ve městě i na dálku, logistika dětí a jejich kroužků i bez rakety (což byl občas jeden z divů světa), má touha se neustále něco učit a vzdělávat, vyhledávání a vstřebávání informací (o pár let před masmédii), lehká komunikace s lidmi.

Jak snadno přehlédneme své přednosti a soustředíme se jen na nedostatky.

A zase se někam snažíme nacpat.

Nedávno jsem ale zjistila, že nejsem tak vadná, jak jsem si myslela.

Podle typologie Eniomatrix jsem totiž typ, který má rád věci logické, jasné, city příliš nehýří a hlavně zjednodušuje. A je to tak v pořádku.

Takže:

Zjednodušuji. Je to moje. Nejsem divná ani vadná. Je to můj úkol. A na složitosti jsou tu jiní odborníci.

• Už chápu, proč se mi dělá mdlo nad formuláři. Jsou zbytečně komplikované. A také se už necítím špatně, když žádám kamarádku o pomoc s daňovým přiznáním. Ona to umí, já ne.
• Už vím, proč mne tak těší vymýšlet střihy a psát postupy na panenky. A předávat to dál.
• Proč se tak ráda učím nové věci, a když se je naučím, jdu dál. Je to totiž v pořádku!

Umím péct i vařit. Ale není to má vášeň. Třeba kváskový chléb. Fascinovala mne jednoduchost a minimalizmus surovin. Pekla jsem jej skoro 2 roky. Nakazila svým nadšením okolí. A pak najednou konec. Péci už nepotřebuji. Jsem spokojená a radostně chodím pro chleba do krámu. Bez výčitek.

Už se nesnažím být někým jiným. Učím se být opravdu sama sebou.

Je úleva vědět, že nemusím být cituplnou, pečující, vciťující ženou s velkou intuicí a současně být i samostanou jednotkou, která zvládá všechny technické nástrahy života, auto i elektroniku s životem dokonale naplánovaným. Že jsme každý dobrý v něčem jiném. Že nemá cenu se snažit předělat, ale prostě dělat to, co nám bylo vloženo do vínku.

A snažím se to ukázat i dětem. Je radostné pozorovat jejich unikátnost.

Jak jste na tom vy?

PS: Kdybyste o Eniomatrixu chtěli vědět víc, napište mi. Nezávazně :-) A kdybyste chtěli bádat do hloubky, doporučuji skvělou Aničku Jermářovou.