Pochodém... vchod!

28.03.2018

Zamyslela jsem se, když jsem dnes přijela domů. Autem. Seděla jsem za volantem, dálkovým ovládáním si otevřela bránu a vrata od garáže. Ani jsem nemusela vystrčit nos. Z auta jsem vystoupila rovnou do domu. A za chvíli už jsem seděla u počítače.

  • Mnoho lidí takto jezdí do práce, kde sedí. Pak zas sednou do auta a jedou domů, a tam si sednou k večeři a později k telce.
  • Mnoho lidí má degenerativní změny páteře, protože dlouhodobé statické zatížení škodí svalům, ty ochabují a pak to odnáší páteř.
  • Mnoho lidí hledá partnera v internetových seznamkách, sedíce u počítače, protože jak jinak se mají s někým potkat?
  • Mnoho lidí nosí brýle na dálku, protože pořád koukají do počítače, do mobilů a papírů, protože oči už to dávno s dálkou vzdaly a přeostřily.

Minulý týden v televizi dávali můj oblíbený film Bohové musejí být šílení.

Viděla jsem začátek. Srovnání života Křováků a moderní civilizace. Smála jsem se. Ale jinak, než v době, kdy jsem film viděla poprvé.

Tehdy, v devadesátých letech, se mi zdálo příliš přehnané, že někdo jede autem hodit dopis do schránky. Taková blbost! Jezdila jsem totiž výhradně hromadnou dopravou. Chodila jsem kilometry po Praze, když se mi nechtělo složitě přestupovat nebo čekat na spoj. Na nákup jsem chodila pěšky.

Dnes, už se mi to zdá jen jako velmi jemná nadsázka. Spíš se směji sama sobě. Kamarádka z druhé strany vsi za mnou jede autem. Jezdím autem nakupovat. Vozím děti do školy a ze školy. Přemýšlím, kam na poštu pojedu, kde se mi bude líp parkovat.

Vozíme si zadky. Argumentem je nedostatek času. A stejně ho pořád zdánlivě nemáme dost. Kde platí třicítka, chtěli bychom jet 50, protože spěcháme. Pak se ženeme do fitka, abychom zhubli do plavek.

Nejprve platíme za to, abychom se nemuseli hýbat, a pak platíme za to, abychom pro změnu mohli.

V době, kdy jsem využívala jen MHD, jsem měla skvělou postavu, spoustu známých a stejně toho stíhala spoustu. Nevysedávala jsem totiž u internetu či Facebooku.

Takže do ulic, přátelé! Pěšky! Potkávat se s lidmi, povídat si se sousedy, dívat se do dálky, hýbat se. A ani na to nepotřebujeme superchytré hodinky.

Tím pro dnešek s touto vážnou úvahou končím. Odcházím na poštu odeslat daňové přiznání. Pěšky. Asi s deštníkem. Tři kiláčky. Přes les! Snad mne nesežere divá zvěř. A jestli ano, hlavně ať pak pošle to daňové přiznání.

Tak ven, ven!

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky