Škrtidélko

05.11.2017

Ač jsem vůči módnímu a kosmetickému průmyslu relativně odolná, občas také podlehnu lákavé reklamě, marnotratnosti a rychlému řešení.

Tehdy jsem trávila čas doma s dětmi, v pohodlných teplákách a vytahaném tričku a bylo mi fajn. Tu a tam však nastala společenská situace, a to se ve mne probudilo mé druhé marnivé já. Prošla jsem taštičku se šminky a našla jen vyschlou řasenku a rtěnku, co se proměnila v lepidlo.

Hurá na nákupy.

Kromě všelijaké kosmetiky jsem se také nechala zlákat k nákupu škrtidélka. Ono se to takhle nejmenuje, ale funguje to tak. Obvykle tento předmět nepříliš krásného vzhledu nese název stahující prádlo. Slogany mluvily jasně. Vyformuje mi postavu, v pase budu mít o 2 čísla méně. Kriticky jsem pohlédla na své povolené břicho. Ó jé, na tohle mám navléknout přiléhavé šaty? Ale sláva, na trhu jsou i stahující punčocháče, to musím mít.

Vybavena novinkami jsem se chystala na večer. Učesat, nalíčit (mami, vypadáš fakt divně!) a obléct! Světe těš se, přicházím!
První potíže nastaly při oblékání silonek. Proboha, nevejde se mi tam ani stehno, jak to mám navléknout přes zadek až do pasu? Po chvíli usilovné práce, zadržování dechu a kleteb (přeci jen, kolem se motaly děti) se to podařilo. Tak ještě stahující body, a šaty.

Připadala jsem si jako v brnění. Kdyby mě někdo přetáhl tyčí, ani bych si toho nevšimla. Ale byla jsem krásně zpevněná, nádherná a štíhlá. Juchů!

Večer začal. Má sebejistota ale postupně získala trhliny. Bože! Jak půjdu na záchod? Navíc se mi od pasu začal šířit podivný pocit. Něco se začalo rolovat. Tělo se dralo ze sevření ven. Naštěstí jsme zasedli ke stolu s dlouhým ubrusem. Cítila jsem, jak silonky opouští pas a v podobě úhledné rolády se usadily kdesi na bocích. Stahující body mne nepohodlně tlačilo. Ale to nic, sedím, za stolem není nic vidět. Nervy však pracují. V oku se mi usazuje tik. Konzumace nápojů a čas také vybraly svou daň. Toaleta! To vydržím. Nevydržím! Obzvlášť v tomhle ne. A samozřejmě, musím projít napříč celým sálem. Zatáhla jsem, co jsem dokázala a pelášila pryč.

Letmý pohled do zrcadla hovořil za vše. Stresem ztrhané rysy a šílený pohled, snědená rtěnka, na těle několik pasů a boulí. Žádná femme fatale! Ze zrcadla na mne hleděl smyslů zbavený panáček Michelin.

Přežila jsem. Kdyby se mi škrtidélko zakleslo kolem krku, bylo by to horší. A také už vím, co opravdu není pro mne. A co je pro mne.

A jaké zkušenosti s rychlořešením máte vy?