Španělské boty

Nejčastěji nosím obyčejné šněrovací kecky, protože miluji pohodlí. V obchodě mne ale stejně vždycky nejvíc zaujmou lodičky, které bych si musela obouvat ze štaflí. Jsem jimi naprosto uchvácená.

Moje první lodičky byly právě takové. Černé, lakové, s černými flitry po stranách. Vysoké jehlové podpatky. Moje maminka tehdy málem omdlela, když je viděla. A asi jsem v té době měla jiné nohy, nebo jsem prostě byla ochotná pro krásu trpět, protože jsem v nich nejenže dokázala protančit celý ples včetně kankánu, ale také sprintem dobíhat autobus, napříč přes trávníky, jen drny lítaly.

Dnes mám problém v takových botách i stát. Je možné, že lodičky na jehlách dokážeme nosit jen v mládí? Nebo pokud vážíme do 60 kilo? Nebo pokud jste modelka a někdo vám za to zaplatí? Nebo jsou na to speciální kurzy?

Před nějakým časem jsem se účastnila hogofogo akce s recepcí. Byla to přesně ta akce, na kterou si vezmete večerní šaty a své úžasné lodičky na vysokém podpatku, protože kam jinam, že? První polovina večera probíhala v klidu. Sedělo se. Předstírala se pozornost a zájem o dění na jevišti.

Ale pak přišel raut. A postávání. A sklenička v jedné ruce, talířek v druhé, vidlička v třetí...(rozený homo rautus má pravděpodobně ruce navíc). Jak večer postupoval, můj úsměv se stával stále křečovitější. Boty se mi nějak zmenšovaly. V mysli mi vytanul pojem "španělská bota". Rozhlížela jsem se po usměvavých ženách okolo a říkala jsem si, jak to asi dělají? Speciální trénink? Zvláštní boty? Jinak rostlé nohy? Nakonec jsem zaujala strategickou pozici a využila toho, že mám krátké nohy a všechny dlouhé šaty jsou mi příliš dlouhé. Lodičky jsem si zula a postavila se na boty. To byla úleva. I tak jsem se rozhlížela po skupinkách diskutujících, po zářících dámách v botkách s jehlovými podpatky, jak vesele a nejspíš nesmírně duchaplně konverzují a určitě si pamatují jména všech lidí, kterým byly ten večer představeny (ani jedno z toho nedokážu ani v teniskách, natož na jehlách, když se současně snažím usmívat se, naslouchat, podávat ruku, udržet vidličku, skleničku, talířek i kabelku, nevnímat bolest, nespadnout a ještě vypadat přirozeně a ladně). Všechny ženy byly úžasné a okouzlující. Já si připadala jak slon v porcelánu. Představa, že bych se měla někam přemístit vyvolávala paniku... dokážu se rychle obout, aniž bych cokoliv upustila? Aniž by si někdo všiml?

V okamžiku nejtemnějšího zoufalství nad vlastní neschopností jsem za sebou uslyšela tiché ženské zašeptání:

"Jestli se okamžitě nezuju, tak omdlím!"

V tom okamžiku jsem pochopila, že my ženy jsme prostě především hotové mistryně převleků.

PS: Lodičkového výzkumu se ale nevzdávám. Mám nový tip. Lodičková finta prý spočívá ve správně tvarované stélce. Má být plošinka nejen na špičku nohy, ale taky pořádná i na patu. A ta mnohým dnešním botkám chybí. A jak není opora pro patu, odnese to špička...a dál už to znáte.... Už se těším, až to v nejbližší obuvi vyzkouším!