Zase zzzzima!

Přes čtyřicet let jsem nesnášela hic sauny na obličej. A studenou vodu. Saunám jsem se vyhýbala obloukem a když jsem se sprchovala, horká pára halila celou koupelnu.

Ale nastala změna. Vždycky jsem si přála být otužilá, ale tak nějak teoreticky, z gauče v obýváku. A pak jsem si jednoho dne řekla, proč vlastně ne? Ale nebylo to snadné.

Nejprve jsem musela překonávat svůj odpor k postupnému osmělování, které nesnáším ani v létě u vody takřečené teploty "jako kafe". Takže jsem se musela osmělit se osmělit. Nejdřív jsem stála u schůdků do vody dvacet minut, a pak tam stejně skočila šipku. Později jen čtvrt hodiny a následoval skok po nohou. Pak už jen deset minut vnitřního boje a rychlé seběhnutí schůdků s nepěknými slovy na rtech. A pak, jednoho dne, jsem tam prostě normálně vlezla. Hlavně nad tím nepřemýšlet.

Pak jsem se rozhodla mít ráda saunu. Být a dokonce i dýchat v tom vedru. Vlézt následně po namrzlých schůdcích do vody, nepřerazit se a moc nekřičet, abych nepřivolala složky záchranného systému. Později jsem už nekřičela a dokonce ani nenadávala. Jen jsem myslela na všechny ty chudáky na Titaniku...A hele:  sauna v leže je klid a skvělá relaxace. Ochlazení v bazénku adrenalin jako blázen, ale člověku se pak chce v mysli létat...

Jak vidno, žádná sofistikovná otužovací metoda, žádný Wim Hof. Ale dobrý!

Dnes jsem si užila v sauně baňkování, dvakrát válení ve sněhu v pohádkově zasněžené krajině a plavání pod ledovou vodou. Zase krok z komfortní zóny, zase kus čisté radosti ze života. Zní to úžasně seberozvojově, že?

Ale má to i svá úskalí.

Jeden soused si od jisté doby nejspíš myslí, že vyznávám klasickou antickou módu, když mne jednou potkal na ulici nahou jen v prostěradle, jak se snažím dozvonit na děti, když tyto před tím poctivě zavřely dveře ven a neuvědomily si, že se venku právě intenzívně seberozvíjím...

... no nic, aspoň, že jsem měla to prostěradlo. Ave!

PS: To baňkování vás v klubu KXB naučím. I bez vedra a ledové vody :)