Tak jakou polohu si dáme dnes, brouku?
Uvažovala jsem nad tím, v jaké poloze je nejlepší spát, pro naši krásu i pro naše zdraví. Někdy si ale říkám, že by bylo krásné spát někdy v posteli.
Kde vlastně spíme?
Usínáme zkroucení v postýlkách u dětí nad pohádkou, zatímco děti ještě poulí cíněnky do tmy. Odpadáváme v sedě na křesle se zalomenou hlavou, když si večer chvilku sedneme s touhou konečně dokoukat ten film, ze kterého už máme desetidílný seriál. Spíme na gauči v jediné možné pozici, kterou dovoluje, a když máme kliku, někdo nás přikryje dekou. Před monitorem se nám klíží víčka a nakonec čelem praštíme do klávesnice, až máme na čele otisknutý NumLock.
Ze spaní u dětí mám prostydlá záda, protože nechci dětem brát peřinu, a kostice od podprsenky snad navždy zaryté mezi žebra. Z křesla vstávám s fixovanou polohou hlavy, a ještě další dva dny se na přechodu pro chodce rozhlížím celým tělem. Spaní na gauči mi život obohacuje o partnerovy dotazy, zda už došlo na definitivní odluku od lože. Otisky kláves vydávám za nový druh tetování.
Někdy ale opravdu spím ve své posteli. Už to začínám mít vychytané: dva polštáře, abych zvýšila šanci, že na mne jeden zbyde. Peřinu 2x2 metry, protože opravdu spím ráda přikrytá, i když když mne okupují děti.
Včera jsem se vzbudila v poloze na
zádech. Ve své posteli! Přesně, jak to má být.
Sice mi po obličeji chodila kočka a synovi nohy jsem měla přes břicho, ale je to významný posun k lepšímu, ne?
